Omluva vlastní neschopnosti. Prostě nechápu jednu zásadní věc. Jako řidič kamionu se mně nelíbí desítky věcí a kritizuji je, přesto se zamyslím nad tím, co je to první.
Jeden chce to a druhý něco jiného. Řidič je věčně nespokojený a tak se na nás dívají dopravci a vlastní zaměstnavatelé. Většinou si za to můžeme ovšem sami.
Nejde se zavděčit všem. Je to přirozené. Tisíc lidí a tisíc názorů. Ale nedomluvit se na základních tématech a otázkách práce řidiče, komunikace a pracovním postavení je jedna velká marnost.
Proč?
Na to je jednoduchá odpověď.
Nevíme, co chceme a domluvit se v rámci profesní komunity už vůbec ne.
Jsme lhostejní nejen k sobě a okolí, ale chceme a dožadujeme se, aby se stejnou lhostejností nezacházelo s námi. To je čistý alibismus
Plamenné diskuze bez výsledku na parkovištích, nebo oborových fórech to řadu let jen potvrzují. Terč na kritiku si vždy najdeme, ale mnohdy pochybuji, jestli je to ten správný.
Nastavím terč, do kterého se trefí s radostí každý řidič z povolání.
Mohl bych terč pojmenovat třeba takto:
Nejednotnost řidičů z povolání v Česku a na Slovensku.